Roční příjem velmi bohatého gentlemana se mohl vyšplhat až k £30,000. Aristokrati nepracovali, jejích příjmy plynuly ze zděděných pozemků a investic.
Velkoobchodníci a bankéři si mohli za rok přijít až na £10,000.

Typická střední třída a zaměstnání jako doktoři, právníci nebo úředníci vydělávali za rok £300-800, ovšem u nich už se vyskytují i příjmy měsíční.
Nižší střední třída (ředitelé škol, novináři, vlastníci obchodů) už byli placeni spíše měsíčně. Jejich roční výdělek činil £150-300.

Šikovní řemeslníci už spadají k nižší třídě, která byla vyplácena jednou za týden nebo denně. Mohli vydělat (ročně) £75-100. Námořníci a domácí služebnictvo za svou práci získali £40-75. Dělníci a řadoví vojáci jen £25. Jedna denní směna měla obvykle 14 hodin a pracovaly i děti (ovšem za pouhý desetinásobek platu dospělého). Hůře byly samozřejmě placené i ženy.

Mince:
Čtvrtpence (= 1/4 pence)
Půlpence (= 1/2 pence)
Pence
Šestipence (= 6 pencí)
Šilink (= 12 pencí)
Florin (= 2 šilinky)
Půlkoruna (= 2 šilinky a 6 pencí)
Koruna (= 5 šilinků, stříbro)
Libra (znak £; = 20 šilinků nebo 240 pencí)
Sovereign (neboli postaru „guinea“ – zlatá mince s hodnotou 21 šilinků, měna bohatých gentlemanů)

Užívá se více názvů (př. třípence, čtyřpence = groš…). Mince od liber k pencím jsou stříbrné, pence a nižší hodnoty obvykle měděné.

Bankovky:
Připomínají spíše šeky, podepsané poukázky na určitou sumu, vůči které vám banka vydala hotovost. Objevují se v hodnotách £1, £2 a £5, což byla kvůli snadnému padělání nejnižší hodnota.

Ceny

Ve viktoriánské době je například chléb velmi levný (ceny jídla se pohybují ve čtvrt- a půlpencích), stejně jako knihy (6-12 pencí). U sebe člověk málokdy nosí víc než několik šilinků, spíše méně.
Ceny lístku do vlaku třetí třídy se pohybují v pencích. Menší zbraně (revolvery) stojí kolem £5, puška však už i £20-60.
Slušný pronájem na týden stojí asi 6 šilinků, ovšem ve West Endu v bohatších podmínkách se lze vyšplhat i na guineu a víc za týden. V šilincích počítejte i s výdaji za oblečení (ovšem kabáty a samozřejmě jakékoli podobné zboží už v librách).
Služby lehkých dam stojí různě podle podmínek: V chudších čtvrtích dáte za krátkodobé rozptýlení asi šilink, „luxusnější“ kurtizány coby společnice bohatších patronů vyjdou i na desítky liber. Pouličních prostitutek je v této době opravdu hodně.

Dětství
Na rozdíl od chlapců, kteří měli větší volno, byly dívky už od dětství připravovány na roli poslušné, reprezentující manželky. Od dcer i manželek se očekávala naprostá závislost na mužích, zatímco chlapci se učili, získávali jistou kvalifikaci a připravovali se nejpravděpodobněji převzít rodinnou živnost. Děti z nižší vrstvy pracovaly.

Uvedení do společnosti
Je čistě věcí mladých dívek z vyšší a střední vrstvy. Do této doby se nesměly ukazovat ve společnosti samy, ovšem od této doby jsou „oficiálně“ ukazovány na odiv a zahajuje se lov na manžela, živitele rodiny. Od mladých mužů se neočekává nic jiného, než že budou ženě lichotit a vyzývat ji na společenských událostech k tanci.

Manželství
Největší závazek v životě. Od ženy se očekává, že co nejdříve otěhotní, bude vzornou manželkou a matkou a vytvoří domáckou atmosféru. Muž se má o svou rodinu umět postarat tím, že je zajistí finančně. Manželka je de facto manželovým majetkem, rozvody se příliš nepraktikují, ačkoli je ke konci století zákon povoluje. Ženy se vdávaly mladé, nevdané dívky nad dvacet byly litovány. Věk u mužů nebyl rozhodující, ale přesto byli staří mládenci vzácnější než staré panny (žen bylo tehdy kvůli válkám podstatně více než mužů).

Smrt
V minulosti se lidé dožívali mnohem méně let než dnes, např. ve středověku byl třicetiletý člověk již považován za starého. Ve viktoriánské době se průměrná délka života pohybovala kolem 50 let. Častými příčinami úmrtí byly spíše než stáří nemoci jako tuberkulóza atp. Mrtví se z domu vynášeli nohama napřed, aby se duch neohlížel a nevábil za sebou dalšího člena rodiny. Zrcadla se zakrývala černým krepem, fotografie se obracely lícem dolů. Doma se nesmělo zvonit (jen klepat) – na dveřích byla připnutá černá stuha. Od vdov se očekávalo, se budou nějakou dobu truchlit a nosit černou (královna Viktorie truchlila po smrti chotě do konce života).

Počátek liberalismu leží v konstituční monarchii, opozici k absolutismu. V minulosti byli toryovci podporování rozvíjejícím se průmyslem a bohatými obchodníky, zatímco Toryům se dostalo podpory od královské rodiny. Takže zatímco liberalisti stavěli na přesvědčení, že by si sami měli vybírat, jaký monarcha sedí na trůně, a prosazovali nadřazenost parlamentu nad vládcem, konzervativci věřili v absolutismus královské rodiny. Do liberalistického programu nadále spadal i svobodný obchod, zákaz otroctví a rozšíření volebního práva.
Ve skutečnosti žádná strana nevládla dostatečně dlouho, aby se dala považovat za nadřazenou.

Mezi známé politiky patřil například premiér konzervativní strany Benjamin Disraeli a premiér liberální strany William Ewart Gladstone.

Ve střední třídě už se na to tolik netrpělo, pokud to ovšem nebyla rodina lékaře nebo podobně. Špatná reputace by mohla lehce ohrozit jeho práci a tak si většinou dávali pozor na jazyk.

V nejnižší vrstvě samozřejmě věc jako etiketa vůbec nebyla. Lidé se k sobě chovali jak chtěli nebo jak si podle nich ti ostatní zasloužili.

Hudba
Během romantické éry se orchestrální hudba tvořila především v Německu a Rakousku (Beethoven, Wagner, Schubert, Brahms, Strauss) a jiných zemích Evropy (Dvořák, Čajkovskij, Liszt, Chopin, Verdi, Bizet). Hudba šla de facto ruku v ruce s operou. Z nějakého důvodu se žádný z britských autorů příliš neproslavil (až na Josepha Haydna), takže v Londýně se hrály převážně zahraniční opery a hry. Přesto jmenujme alespoň jména jako Charles Stanford, William Shield a Henry Bishop, ale většina jich zasahuje spíše do 18. století.

Malířství a sochařství
Vůbec první zachytil na plátně průmyslovou revoluci už v 18. století Joseph Wright.
Viktoriánská doba zbožňovala alegorie. Vedle oblíbených portrétů se malovaly krajinky, ačkoli v Anglii jsou k vidění převážně jen jednotvárné vrchoviny, ovce a moře. Za nejznámější a nejskvělejší krajináři jsou považováni předně J. M. W. Turner, John Constable a John Linnell. Mezi prerafaelity se řadí například D. G. Rossetti či J. E. Millais.
Mezi sochaři proslul John Bacon.

Věda
Protože vynálezci, chemikové, fyzici a další učená povolání bývají často jedna a tatáž osoba, shrnete umění vědy pod jeden podstavec. Na poli vynálezů užitečných lamp a světel vynikl Sir Humphry Davy. Veleúspěšné plechové konzervy vynalezl roku1810 Peter Durand. Fyzik a chemik Michael Faraday zase exceluje na polích elektromagnetismu. Lékař John Snow prosazuje anestetika a lékařskou hygienu. 1876 vynalezl A. Graham Bell s Thomasem Watsonem telefon. Samuel Fox si patentoval deštník s kovovou výztuží (dříve byly dřevěné nebo kostěné). Lord Kelvin zavedl stupnici měření tepla pojmenovanou skromně po sobě. E. B. Budding uvedl na světlo světa první sekačku na trávu. Nezávisle na sobě přišli na způsob vyrobení žárovky Edison a J. W. Swan.

Expedice
Vůbec nejslavnějším mužem, který vedl expedici do Afriky (objevování pramene Nilu, Kilimandžáro, Viktoriino jezero…), byl David Livingstone. Jeho setkání v Zanzibaru s cestovatelem a žurnalistou H. M. Stanleym dalo světu známou frázi „Doktor Livingstone, předpokládám?“. Velká africká jezera objevoval Sir R. F. Burton, Albertovo jezero Sir S. W. Baker. Mnoho cestovatelů v Africe zemřelo na tropické nemoci a kousnutí mouchy tse-tse.
Dalším světadílem, jehož vnitrozemí zůstávalo do 19. století tajemstvím, byla Austrálie. Nejznámější (a neúspěšný) pokus překročit australské vnitrozemí podnikla dvojice Burke a Wills.
Jméno spojené s Kanadou zní zase Simon Fraser, který byl spíš než průzkumníkem obchodníkem s kožešinami. Od Kanady je to už blizoučko k severu a za několik desetiletí i k severnímu pólu – tamní arktické vody (mimo jiné) prozkoumávali Sir John Franklin a Sir J. C. Ross. Aljašské kraje brázdil na královské lodi také F. W. Beechey.
Měření pobřeží Patagonie podnikl spolu s věhlasným přírodovědcem Charlesem Darwinem admirál Robert FitzRoy.

Uznávanými a tolerovanými profesemi se tak stalo ošetřování, porodnictví a lékařství, ačkoliv ženy byly přijímány s otevřenou náručí téměř výhradně pouze jako ošetřovatelky, protože viktoriánská společnost jako doktory uznávala hlavně muže a angličani by se nikdy nenechali ošetřovat chiruržkou nebo psychiatričkou.  Mimo medicínu se ženy mohly uplatnit i jako spisovatelky, guvernantky, nebo dětské učitelky.

Ženy z nižších vrstev měly v tomto ohledu svým způsobem volnější ruku; živily se jako švadleny, služky, kuchařky, v nejhorším pracovaly v továrnách nebo jako prostitutky a ve svém vlastním pojetí společnosti nebyly tak vázány konvencemi. Dobové obrazy uvádějí, že ženy z pracovní třídy pily mnohem více než muži. Uchylovaly se k pití, které jim mělo pomoci setrvat u práce… Některé měly sklony k násilným výrokům a útokům.

Povinnosti ženy v domácnosti bývaly často celodenního rázu. Důležitá byla organizace služebnictva, pořádání večírků, mající za úkol přinést prestiž manželovi a péče a výchova dětí, u kterých se očekávalo, že budou ‘vidět, ale ne slyšet’. Také se od nich očekávalo, že se postarají o své rodiče, v případě nemoci nebo neschopnosti.

Diskriminace se objevovala také ve vzdělání. Ženám ke studiu byly vyhrazovány předměty jako historie, zeměpis a vybraná literatura, prostá kontroverzních témat. Oproti tomu však některé ženy excelovaly i v ‘mužských’ oborech, za jaké bylo považováno právo, fyzika, technika, věda nebo umění.

Mnohým ženám nebylo zpočátku dovoleno navštěvovat ani univerzitu (což se později změnilo založením ženských kolejí) – jejich výuka se omezovala do bezpečí domova. Dokonce se i říkalo, že studium je proti jejich přirozenost a můžou z něho onemocnět.

Ženské tělo bylo viděno jako nevinné a čisté, kromě období menstruace a platilo pravidlo, podle kterého si ženy měly zakrývat nohy. Dokonce i holý kotník se rovnal skandálu a bylo zakázáno na veřejnosti používat slova ‘noha’ nebo ‘prs’.

Na začátku století byl manžel a jeho žena považování za jednoho člověka. Žena neměla právo na žádný majetek ani pod rozvodu, nesměla podepisovat kontrakty nebo vybírat peníze z banky. Později však byly vydány reformy rozvodového práva, podle kterého si žena mohla ponechat peníze, které si vydělala a měla právo po opuštění manžela požadovat finanční podporu.

Lidé z nižších vrstev se od ostatních oblečením příliš nelišili. Užívali levnějšího materiálu a světejších barev, jelikož na tmavší věci je potřeba víc barvy, práce a tudíž i víc peněz. Nemajetní chodívali téměř stále ve stejných šatech a byli rádi za všechno, co mohli obléci. Jejich oděvy se většinou dědily, aby byly co nejvíc využity.

Vojenští hodnostáři
Vojenští hodnostáři se oblékali do krátkého uplého saka, někdy doplněného výšivkou na rukávech. Na límci pak byly odznaky dle hodnosti, zhotovené zlatou výšivkou hvězd. Obzvlášť vysoké hodnosti se daly rozpoznat i podle toho, že měly delší sako. Kalhoty byly vesměs bílé, někdy s červeným pásem po celém svislém boku kalhot. Čapky mívali kšilt výhradně černý a vrch čepice býval plochý, často s výšivkou.

Vítězství Normanů v bitvě u Hastingsu roku 1066 o následnictví po posledním anglickém králi bylo posledním případem, kdy bylo město dobyto. Viléma Dobyvatele korunovali na krále ve Westminsterském opatství, které předtím nechal obnovit Eduard III. a byla zahájena stavba Toweru, jenž měl sloužit k opevnění Londýna.

Vilém II. dal později vybudovat Westminster Hall a přilehlý palác. Westminster se stal sídlem dvora, zatímco City se rozrůstala jako centrum obchodu, spravována vlastní institucí. V pozdějším průběhu se obě sousední části města spojily a staly se základem moderního centra Londýna, který ve 12. století převzal od Winchesteru roli hlavního města.

V ranném středověku se počet obyvatel zvýšil na 100 000. V polovině 14. Století Londýn zasáhla morová epidemie (Black Death), která způsobila smrt třetiny obyvatel. Další, menší morová rána zasáhla město v letech 1665 až 1666 (Velký mor), při níž zemřela zhruba jedna pětina londýnské populace. V roce 1666 se přes centrální část Londýna přehnal také Velký požár, který zničil velkou část City uvnitř starých římských hradeb, ale nezpůsobil téměř žádné ztráty na životech. Řádil tři dny a obnova škod trvala více než 10 let; díky němu se však mor do města už nevrátil.

(Požár vznikl v sobotu 2. září ráno v ulici Pudding Lane v domě Thomase Farrynora; ten pravděpodobně zapomněl uhasit oheň v peci a krátce po půlnoci jiskry z doutnajících uhlíků zapálily palivové dříví u pece. Jiskry z pekařova domu poté přeskočily na sousedící domy a oheň se díky dlouhotrvající teplému suchému počasí a východnímu větru začal šířit Londýnem.)

Po expanzi v 18. století se Londýn stal největším městem světa, které bylo doplněno i první železnicí a později i vůbec prvním metrem na světě. V létě roku 1858 nastalo období Velkého zápachu, během něhož zápach ze splašků (způsobený hlavně používáním moderních splachovacích záchodů) ochromil život v centru města. Po tomto incidentu byla podle návrhu Josepha Bazalgette vybudována kanalizační síť, odvádějící splašky a rozvádějící pitnou vodu.